Inherit the Earth: Quest for the Orb

Žánr: Fantasy, Výrobce: The Dreamers Guild, Distributor: U.S.Gold, Rok vydání: 1994,  Info: wikipedie, mobygames, databaze-her, Dostupnost: GOG,  Čeština: Ne

Sepsal: Kamil „DarkMan“ Novák , Hodnocení: 75%

 

Inherit the Earth [Dědictví Země] je hra, o které jsem vždy jen četl v časopisech SCORE nebo Excalibur (jako vždy na konci příspěvku), ale nikdy jsem neměl tu čest si ji zahrát - až do dneška!

Hru na trh přineslo malé studio The Dreamers Guild v roce 1994, kdy sice již vycházely pařby jako pohádkově animovaný King´s Quest VII, FMV drsně laděný Police Quest 4 nebo 3D horové řežby jako Alone in the Dark 3 či Ečstatica, přesto hra sbírala jednu pozitivní recenzi za druhou a své fanoušky si našla. A nutno podotknout, že právem!

Svůj největší úspěch zaznamenala při vydání a pak o dva roky později, kdy německý časopis "Bestseller Games #10" odkoupil práva na vydání 300 tisíc kopií. Ani poté však hra nikdy oficiálně nezapadla, protože už v roce 2000 založil Joe Pearce (spoluzakladatel Dreamers Guild) novou společnost Wyrmkeep Entertainment. V roce 2002 odkoupil zpětně práva na hru a začal ji nabízet na svých internetových stránkách, kde navíc vydal i oficiální "guide" a několik komiksů ze stejného světa. V roce 2004 navíc poskytl zdrojový kód hry vývojářům platformy ScummVM, kteří hře v podstatě dali druhý život a hra byla portována i na Linux (2007) či na IPad (2010). 

Do oficiální on-line distribuce společností GOG a Steam se hra vrátila v červnu roku 2013. A pak už jen stačilo dalších 13 let, než jsem si hru stáhl a zahrál já :)

Úvodní obrazovka hry.

Část první: Dědictví Země

Inherit the Earth poměrně solidně zpracovává téma "Země po zániku lidí". Konkrétně se hra odehrává (nejspíše) několik století poté, co lidé naučili zvířata myslet, mluvit a používat "ruce" a následně se tak nějak z povrchu zemského vypařili. Ve hře samotné zvířata spekulují, že nejspíše odlétli na měsíc nebo ještě dále ke hvězdám, odkud je vzdáleně sledují a dohlíží na ně.

Ve skutečnosti se však autoři hry inspirovali románem od Alistaira MacLeana s názvem The Satan Bug a lidstvo tak nejspíše postupně zničil virus a jen někteří šťastlivci uprchli. To je mimochodem podloženo v úvodu hry scénou, kde lidé prchají před obřím mikrobem a také téměř v závěru, kdy na vzdálené letecké základně stále bliká nápis "evakuace".

Část lidí nejspíše vymřela, část uprchla.

Evakuace základny.

Čas však na Zemi bez lidí běžel dál a zvířata postupně dospěla ve svých kmenech (kastách) do období připomínající lidský středověk. Každý kmen navíc zastává svoji specifickou roli nebo se chovají podle svého původu. Máme tu vychytralé lišky, statečné a urozené jeleny, krutá divoká prasata, pověrčivé králíky, úskočné krysy, falešné psy, pracovité lasičky, hloupé medvědy či zrádné dravé vlky. 

A bohužel je tu ještě jedno, to nejproradnější zvíře, které se bude snažit pokazit křehkou rovnováhu mezi jednotlivými kmeny. 

Na návštěvě ve lese u urozených jelenů.

Část druhá: Cesta za posvátnou koulí

Hra samotná začíná poměrně poklidně. Kmeny se sejdou na oslavě, kde mohou směňovat různé suroviny či se účastnit různých her. Těch se mimochodem účastní i náš mladý chytrý lišák Rif, když je náhle vyrušen zprávou o tom, že někdo ukradl  Posvátnou kouli předpovídající počasí, v anglickém originále zvanou "Orb of the Storms". 

Strhne se hádka a díky svému původu je lišák okamžitě prohlášen za prvního podezřelého. Aby své jméno očistil a všem dokázal, že on s krádeží nemá nic společného, navrhne, že se Posvátnou kouli pokusí najít. Ostatní zvířata mu samozřejmě nevěří a tak vznešení jeleni chtějí, aby se k němu přidal kapitán Eeah [čti Íah]. To zase doslova nakrkne divoká prasata, která nejenže do družiny nominují svého válečníka jménem Okk [čti Ók], ale uvězní Rifovu přítelkyni Rhene [či Rín]. Všichni tři pak mají čas Posvátnou kouli najít do "příštího úplňku".

Tak hurá na výpravu.

 

S vaší malou družinou cestujete skrz neznámou krajinu, která je jakoby rozdělena na tři oblasti. První oblast se nazývá "Známé země" (v originálu "Known Lands") a nachází se v něm většina kmenů - jeleni, prasata, lasičky, krysy a psi hlídající průsmyk do druhé oblasti. Ta se jmenuje "Divoké země" (v originálu "Wild Lands") a jsou v ní převážně potulní kupci nebo divoké kočky.  

Na návštěvě u lasiček.

 

Do poslední oblasti zvané "Severské ostrovy" (v originále "North Islands") se lze dostat jen převozem. Je to zároveň poslední země, kde jsou ještě vidět poslední zbytky lidské civilizace.

Od hlubových lesů, rozlehlých luk či malých paloučků se najednou dostáváte k přehradě či letišti, které dává tušit, co se s lidskou civilizací vůbec stalo. Navíc postupně se dozvídáte, že Posvátná koule není jen o předpovídání počasí, ale že se s její pomocí ono počasí dá dost dobře ovládat. No a představte si, jakou škodu by mohla v nesprávných rukou napáchat.

Pod přehradou.

Nad přehradou.

 

Všechno výše zmíněné jsou mimochodem detaily, které hru hezky táhnou kupředu. Zaprvé vás vyhecuje to, že pokud kouli nenajdete včas, kožich vaší přítelkyně bude viset na stěně v komnatě krále divokých prasat - nehezká to představa. Ve čtvrtině hry najdete první stopy zloděje v zahradě pobožných králíků, v polovině hry se dozvíte, kdo za krádeží stojí, ve třech čtvrtinách vás překvapí poslední oblast a zbytky lidské civilizace no a v závěru to krásně graduje nalezením zloděje! Takto má vypadat každá zajímavá adventura a před autory smekám, i když vím, že to plánovali ještě mnohem zajímavější! 

"Our biggest conflict was simple: The developers wanted something that was rather adult in nature. The publishers saw animals  and equated it with children, and so forced us at every turn to cater to the 8-12 range, up to and including removing any death scenes to keep a Childrens Rating."

Grafička Lisa Jennings 

 

Díry, tunely a bludiště všude kam se podíváš

Nebuďte však z výše uvedeného tvrzení, že hra je spíše pro menší publikum, nějak nešťastní - minimálně v českých zemích hru nedohraje (bez návodu) v originálním jazyce žádný školák mezi léty  8 - 12 let díky bídné znalosti angličtiny a já osobně pochybuji, že ji dohraje i kdokoliv mírně starší. Inherit the Earth je totiž hrou ze staré školy, vyžadující trpělivost při poslouchání bravurně sepsaných dialogů (jdou zapnout titulky!), přemýšlení při různých adventurních hádankách (kterých je však poskromno) a v neposlední řadě i tužku a papír, kam si můžete čmárat pohyb v různých dírách, tunelech nebo bludištích, které se vyskytují téměř na každém rohu.

Zde se musím přiznat, že průchod všemi bludišti byl opravdu toporný a poměrně mi kazil požitek z hraní a tak jsem sáhl za 2.99$ k průvodci hrou, který nabízí hned několik bonusů. 

Zaprvé je to povedený artwork pár herních postaviček.

 Zadruhé je zde množství zajímavých easter-eggů

A konečně zatřetí zde najdete i kompletní mapky všech oblastí, všech vesniček a všech bludišť, které vám pomohou znovu pozvednout pocit z hraní. Díky bože za vynález internetu!

Mapka psího podzemí.

 

V podzemí pod psí pevností.

Adventurních prvků je zde méně než v kterékoliv hře stejného data a pak, pokud už něco nevíte, můžete se zeptat svých dvou společníků - Eeaha a Okka. Oni dva společníci mají totiž napsané hezké dialogy téměř pro každou lokaci a v některých momentech umí pomoci - například pokud v lokaci lze něco sebrat, většinou to, pokud si s nimi promluvíte, řeknou. 

Na druhou stranu, nečekejte nic ve stylu Gobliins - jednou vám Eeah sice pomůže přes propast, podruhé vám zase Okk urve kousek úlomku diamantu, ale to je tak vše, co vaši společníci umí. Na vše ostatní si prostě budeme muset dojít sami.

 

Pokračování, které nevzniklo

Poslední zajímavost, kterou zbývá vyjasnit je pokračování příběhu. Sice jsem v textu nechtěl prozrazovat příliš detailů, ale faktem zůstává, že hra končí trošku otevřeně. Hlavní padouch totiž aktivoval na kouli období "tepla a sucha", ale při potyčce, kdy se koule tak trošku zatoulala do hlubin řeky to již nikdo nevypnul. Planetě Zemi a všem zvířecím obyvatelům tak hrozí doslova pekelná apokalypsa. 

Pokračování původně mělo vzniknout, ale nikdo to nějak nezařídil. Tým raději podporoval vývojáře hry I Have No Mouth, and I Must Scream, kde byl engine hry zvaný SAGA použit a pak se zase soustředili na izometrické RPG s názvem Feary Tale Adventure II, po jehož vydaní společnost v roce 1997 zanikla.

Mírný záchvěv se spustil po roce 2002, pak v roce 2007, 2013, 2014 a poslední zprávy jsou z roku 2019. Nicméně přiznejme si, že dvě až tři uvolněné obrazovky netvoří hru. Je to spíše jen ochutnávka toho, jak by hra mohla jednou (bůh ví kdy a zda vůbec) vypadat.

Snímek z možného pokračování. Zdoj youtube.com

 

No já autorům nechci radit, ale myslím, že by to chtělo ještě trošku máknout a ne jen slibovat :).

Ovládání, grafika a zvuk

Ovládání

Hra běží na enginu SAGA (Scripts for Animated Graphic Adventures), který je výtvorem samotného studia. Engine samotný pak umožňuje běh hry v několika zcela odlišných prostředích. Zaprvé jsou to tři dříve popsané oblasti, ve kterých se pohybujete jakoby pomocí velké mapy - tak nějak jako dříve v Quest for Glory 3: Wages of War. Pokud se následně dostanete do rozlehlejších míst (např. oslava, vesnice Lasiček, staré letiště) pohybujete se jakoby izometricky. Stisknete jednoduše levé tlačítko myši, to držíte, táhnete a postavička kurzor myši následuje - tak nějak jako dříve u Veil of Darkness. No a jako poslední možností je typicky 2D z pohledu třetí osoby - tak nějak jako u všech dříve jmenovaných her.  

Mapa - izometrický pohyb - klasický 2D pohled.

Všechny tři postavičky se pohybují bez sekání. Dva společníci dokonce ani nikde nepřekáží a většinou jimi můžete projít jakoby byli duchové. Zároveň se mi však líbí, že mají svůj názor - pokud Rifa například někdo osočuje, nebo mu vyhrožuje, Okk i Eeah se umí hned ozvat!

Kombinování předmětů probíhá většinou vně inventáře. Předmětů většinou nemáte více než 8 a kombinace jsou více než logické.

Mírně archaicky působí příkazové ovládání alá LucasArts, kdy nejprve musíte vybrat mezi 8 různými akceme (walk to, look at, pick up, talk to, open, close, use a give) a až následně kliknout například na dveře, aby se otevřeli, nebo na postavu, abyste jí něco dali. Nicméně dá se na to zvyknout.

Zcela poslední odstaveček věnují technické stránce hry, která se aktuálně vyskytuje na GOGu a kterou okomentoval i Han22 na databázi-her. Je pravdou, že pokud si hru spustíte přes GOG, tak vám skutečně pojede v malém okně (tzn. pro vyšší rozlišení monitoru si hra zachová 640x480 - proto to vypadá tak maličký). Pokud si navíc budete chtít pořídit print-screen, pak se grafika rozsype a bude nutný restart hry. Na druhou stranu nemohu potvrdit to, že pokud bych hru spustil ve svém ScummVM, že by se mi deaktivoval kurzor na mapě nebo, nedej bože, že bych nemohl používat v konkrétních případech předměty (dveře a dopis). Na Win11 a s aktuální verzí Scummu (leden 2026) vše šlapalo tak, jak mělo. 

Grafika

Grafická stránka je svým způsobem tak 2-3 roky zastaralá - taková jaká byla viděna kolem roku 1992 např. při hrách King´s Quest VI, Indiana Jones 4 nebo Legend of Kyrandia. Na druhou stranu se však musíme zeptat, zda-li to vadí? Mně nikoliv, protože já tento styl krásně prokreslených pozadí a pixelovatých animací postav prostě miluji.

Na pozadích se nejvíce podílel ředitel projektu a grafik David Joiner (přezdívka Talin), Edward Lacabanne a Allsion Hershey. Na animacích pak nejvíce času strávila Lisa Jennings (nyní Sample) či April Lee. 

Zvuk 

Zvukové efekty více méně absentují, ale o to více doceníte výbornou hudbu (20+ minut povedeného soundtracku). Ta se mění téměř s každou herní lokací a já osobně bych ji vydržel poslouchat hodiny. Nejinak na tom je velmi povedený dabing, který se velmi dobře poslouchá. Ačkoliv se mi ve hře dabéři neobjevili, zjistil jsem, že Rifa měl dabovat známý dabér Dave Mallow, kapitána Eeaha mluví Michael McConnohie a kapitána Okka mluví Michael J. Sorich.

 

Hodnocení

Inherit the Earth je výbornou rodinou pařbou, která hráče umí vtáhnout a nepustit, dokud ve fantasy pohádkovém světě neprošmejdí i ten sebemenší a sebevzdálenější kousek krajiny. Grafická stránka hry je doslova pastvou pro oči a zvuková stránka hry s mistrně psanými dialogy a provedeným dabingem zase uspokojí vaše sluchové receptory.

Bohužel i tak se něco najde. Na hře je vidět, že tým nejspíše nestihl realizovat všechny své plány a často hra působí "prázdně". Stejně tak neumím docenit nekonečné běhání v různých bludištích nebo chodbičkách. Samotný závěr slibující druhý díl se mi také moc nelíbil.

75%

 

Historické recenze

SCORE

Excalibur

Další obrázky ze hry 

Cesta může začít.

U vědmy.

U králičí svatyně ze které se ztratila Posvátná koule.

Před vstupem do posvátného lesa.

Vládci lesa.

Komu ta stopa asi patří?

V zahradě králíků.

U mistra stavitele u lasiček.

Prasečí pevnost.

Menší koupel v bahně určitě není pro lišky.

A hle - takže Mýval?

Před domkem místního kartografa.

Psí pevnost bránící vstupu do další oblasti.

Ach ti psi.

Starý opuštěný důl.

Důl je plný pěkných kamínků.

Přeprava do poslední oblasti.

Menší překvápko pro srchující se vlčí dívku.

I ty jeden proradný zmetku!

Přehrada - spodní část.

Přehrada - horní část.

Finální souboj.

Konečná oslava.

Vše dobře dopadlo.

A nebo, že by nedopadlo?

Paradise

Výrobce: White Birds Production, Distributor: DTP Ent., Rok vydání: 2006,   

Info: wikipedie, mobygames, databaze-her, Dostupnost: Big Fish Game,  Čeština: Ne

Sepsal: Kamil „DarkMan“ Novák , Hodnocení: 60%

 

Jsou hry, které když spustím, tak je dohraji téměř na jeden zátah. V některých málo případech se stává, že hru hraji déle než dva až tři dny,  vyjímečně týden. Pak je tu však ještě poslední skupina her, kterou určitě dobře znáte i Vy - hru spustíte a za 10 minut ji vypnete. Hru spustíte za týden znovu a vypnete ji tentokráte za 11 minut. A takto se to opakuje třeba měsíc, až hru nakonec uložíte k ledu a pokud se k ní kdy vrátíte, pak ji dohrajete s neskutečným sebezapřením.

No a právě to se mi stalo u dnešní hry jménem Paradise, za kterou stojí studio White Birds Production s Benoitem Sokalem v čele. Ano - čtete opravdu správně, je to opravdu jméno autora legendární Sybérie. Ten si totiž i s pár dalšími členy studia Microïds řekl, že by si chtěl zkusit tvorbu her po svém a v roce 2003 zakládá maličké studio White Birds Productions. Nutno podotknout, že se v žádném případě nejendalo o žádnou vzpouru, nýbrž o oboustranou poklidnou dohodu, kdy si autoři vypůjčili nejen engine ze Sybérie a dabéry, ale jejich druhou hru s názvem Sinking Island Microïds dokonce sám distribuoval.

Úvodní obrazovka hry (na obrýzku je černý panter)

Byl jednou jeden král 

Autorem scénáře je sám zmíněný Benoit Sokal, který se tentokráte rozhodl děj hry umístit na Africký kontinent, který podle jistých pramenů obdivoval. Konkrétně do smyšlené zemičky Mauránie, která se zmítá v problémech. Místnímu králi Rodonovi se na jedné straně rozpadá správa země pod rukama a na straně druhé na něj dotírají krvežízniví rebelové. Tedy tak se to alespoň jeví v první polovině příběhu.

Do toho všeho sledujeme přílet naší hrdinky soukromým letadlem, které je však rebely sestřeleno. Pilot umírá a naše hrdinka je nalezena na pokraji smrti v nehostinné poušti. Odtud je přenesena do nedalekého paláce města Madargane s vážnou ztrátou paměti. Neví kdo je, ani to kam původně směřovala. Navíc je v palácovém harému, kam určitě patřit nechce. 

U sebe však má knihu Mauránie od jisté bioložky Ann Smithové, jejíž jméno přebírá a protože to není žádné ořezávátko, pouští se na cestu za poznáním sebe samé a svého osudu. 

Hrdinka "Ann Smithová" v celé své kráse.

Nemyslete si však, že je Paradise nějak extra dokonalé a napínavé dílo. Autoři totiž už při intru odhalí, že naše Ann Smithová je nejspíše dcerou zmíněného krále a vám už tak jen zůstává zjistit proč do oblasti cestovala. Je to snad jen náhoda? Bylo to na žádost svého otce? Nebo snad stojí za onou vzbouřeneckou rebelií? 

Cesta kolem Afriky

Tím jsme vlastně u toho, proč mě hra přestala poměrně rychle bavit - karty se vyložily na stůl moc brzy a hra pro mě přestala být zajímavá. Navíc neměla ani žádný drive. S Ann jsem chodil / běhal po paláci sem a tam, vedl nezajímavé rozhovory a hledal nějaké sladkosti pro místní první dámu harému. Poté jsem pro ni zase zprovozňoval saunu, abych jí nakonec ukradl šaty, prošel až k princi a vyslechl si keci o jakémsi osudu a poutu s černým levhartem. Ten vám navíc spadne na bedra a musíte ho ochraňovat. No, musel jsem se hodně "kousnout", abych pokračoval dál.

U prince v harému.

Problémem navíc bylo, že jednu podivnou lokaci střídaly ještě další podivnější. Nejprve jsem v téměř opuštěném městě hledal součástky na zprovoznění auta, abych se v něm později vysekal a dostal se do pekla - vesničky domorodců, kteří žijí v korunách stromů, kde odhalení vstupu do druhého patra se neobešlo bez kouknutí na návod na youtube :-/. Ano, až tak jsou některé lokace nepřehledné! 

Vesnička domorodců.

V pozdějších fázích se hra mírně zlepšila. Ve stísněných smaragdových dolech nebo na opevněné lodi "Black Vault" krále Rodona zmizelo nekonečné běhání a některé otázky se dokonce vyjasnily. Začal jsem se tak vážně těšit na finále. 

Závěr hry však mistr Sokal fakt dobře neudělal, neboť příběh o (asi) rodinné mstě s výstřelem zbraně mimo záběr kamer se hodí maximálně pro béčkový film, nikoliv do hry, která se tvrdě vyvíjela 2 dlouhé roky. 

Black Vault - taková menší kocábka krále.

S jistým časovým odstupem musím také říci, že se hra až příliš soustředila na geopolitické problémy ve smyšlené zemičce, což samo o sobě k oslovení hardcore hráčské komunity prostě nestačí. 

Dokonce jakmile jsem hru dohrál, začal jsem mít nepříjemné nutkání vzpomínat a porovnávat s Paradise jiné tituly. Najednou mi tak vyskočil The Longest Journey s výbornou April Ryanovou a side-kickem Vránou, Sybéria s úžasnou Kate Walkerovou, puntičkářským Oskarem a roztomilým Youkim. Obě holčiny by ly sice hnány kupředy podobnými mechanismy jako Ann, ale hráč si velmi lehce všimnul jejich "přerodu" a uměl se do nich i vcítit. Ani to se ale v Paradise moc nepovedlo a Ann (respektive Malkia Rodon-Crown) se chová jakoby neměla svoje názory. 

Zkrátka a jednoduše, asi nebudu první ani poslední hráč, když řeknu, že ohledně Paradise jsem měl velké očekávání, která se bohužel nedostavila. 

Smaragdová jeskyně, spodní patro.

Sakra, kam mám jít?

Co se týče adventurní části, ani ta se mi příliš nelíbila. Ve výsledku se jedná jen o to, že musíte najít správnou lokaci, zde někoho najít a vyzpovídat. Někdy vám dá nápovědu, jindy jsou sáhodlouhé rozhovory k ničemu. 

Některé věci vztahující se více k ovládání popíši ještě níže, ale i zde se musím vyjádřit k pár nelogičnostem. Například hned v harému seberete vázu na vodu, avšak vodu samotnou můžete nabrat jen z jedné strany bazénu, ačkoliv si ho můžete obejít v klidu celý. Později jsem například měl vyvolat fotky v temné komoře s červeným světlem. Přečtený návod nalezený v šuplíku jasně říkal, že se vše má dělat s červeným světlem, já to ale částečně udělal pod bílým a nic se nestalo - fotky jsem vyvolal. Ve vesničce s domorodci jsem zase měl natáhnout správně lano a věřte nebo ne, ale já ten puzzle jen oklikal a najednou bum - lano bylo nataženo, aniž bych věděl co dělám. Zpětně se tak domnívám, že některé mechanismy vůbec nefungovaly. 

No a jako poslední se mi vůbec nelíbilo, že Ann absolutně nekomentuje téměř žádný aktivní předmět. Dojdete například k voru, který je z poloviny potopený a ... a nic. Přitom si nemyslím, že by bylo nějak těžké dopsat pro Ann monolog či zamyšlení se ve smyslu "Musím to nějak z té vody dostat, co zkusit třeba ... bla bla bla". 

Oprava voru.

Ano, já vím že všechno jsou to jen detaily, ale zrovna takové, které rozhodují o tom, jestli hra skončí jako průměrná nebo zda na ni budeme vzpomínat a nebo se k ní dokonce i někdy rádi vracet. Tady to bohužel nevidím ani na jednu možnost.

 

Bugy jako malý bonus

Popsal jsem příběh a celkový pocit z hraní, ale ještě bych vás rád upozornil na jeden malý "nepěkný bonus", který se u hry (verze 1.1 - oficiálně dostupná na BigFish Games) vyskytuje. Jsou to bugy, které trápí různé hráče hrající na různých verzích operačního systému. Já sám jsem hru hrál na Win11 a objevily se mi konkrétně dva, jež jsem překonal jen s pomocí lidí na různých fórech.

První z nich se vyskytne již v první kapitole, která se odehrává v palácovém harému. V jeden moment se totiž musíte dostat zpět do místnosti, ve které jste začínali, ale cesta vede přes schody, po kterých když vystoupáte, tak se postava nahoře nezastaví, ale má tendenci zase sejít dolů. Do horního patra se tak na první pohled nemáte šanci dostat. Naštěstí tento bug lze obejít tak, že po zdolání schodů rychle stisknete klávesu ESC, vyvoláte menu hry a akce sejití schodů se přeruší. Tento neskutečně chytrý hint popsal autor jménem Jumas na databázi-her a já mu za něj jsem neskutečně vděčný neboť jinak by to byla jasná stopka.

Řešení bugu.

Druhý bug mi nastal téměř u konce, při rozhovoru s královským notářem. U něho se mi konkrétně nepodařilo spustit rozhovor (ikona prostě chyběla). Samotné načítání pozice nepomáhalo a já si myslel, že je to můj konec a že hru už nedohraji. Naštěstí mi v poslední chvíli pomohlo vypnutí a zapnutí hry. Jakoby se engine zpamatoval, ikona pro mluvu se objevila a rozhovor se nakonec spustil. 

Moment kdy mi nešlo mluvit s královským notářem. Pomohl až restart hry.

Ovládání, grafika, zvuk

Ovládání

Paradise je klasická 2.5D point-and-click adventura kombinující 2D předrenderovaná pozadí s 3D postavami, které po nich pobíhají. Samotné ovládání je pak shodné s tím z předchozí Sybérie s pár menšími detaily, které však zamrzí a bijí poměrně do očí. Z mého čistě hráčského pohledu by si tak hra zasloužila lepší péči.

První ze všeho musím zkritizovat pohyb postav, který je neuvěřitelně kostrbatý. Hlavní hrdinka někdy svůj pohyb nevykoná jak má a musíte se proto často vracet (zpět ze zcény) či se otáčet. Katastrofou jsou pak samotné přestupy z / do lokací (těch je mimochodem kolem tří stovek), které nejen že se nehlásí (žádné pomocné tlačítko neexistuje), ale kolikrát nejsou vůbec vidět. Sám se tak divím, že jsem druhou kapitolu ve vesničce kmene Molgrave vůbec dohrál. Další smutnou zprávou je, že postava jen chodí a běhá (dvojklikem), ale rychlý přesun mezi lokacemi chybí.

Kromě pohybu hlavní postavy máte ještě možnost 3x za hru ovládat černého levharta, jehož jsem už zmiňoval dříve. Tyto tři pasáže jsou zpracované kompletně ve 3D, ale ovládání levharta bylo doslova utrpení, neboť myš reaguje nepředvídatelně a levhart má silnou tendenci se neustále o něco zasekávat. Štěstím však bylo, že autoři si toho nejspíše byli vědomi a proto při stisku klávesy ESC lze tyto "bonusy", ve kterých stejně levharta jen přesouváte z bodu A do bodu B,  přeskočit.

Nedotažené jsou také nehlásící se aktivní předměty či místa ve scéně. Hned v první kapitole máte například nasbírat mandle, které rostou na jednom ze stromů. U toho se změní kurzor symbolizující nějakou akci, ale nic není popsáno a hrdinka mlčí. A to je bohužel po dobu celé hry. Hráč tak pouze hádá, co by asi tak mohlo jít udělat a co asi ne.

Ani kombinace předmětů není úplně "normální". Typickým příkladem budiž opět získání mandlí ze stromu v první kapitole. Máme tři tyčky, ale všechny jsou krátké. Co je nějak svázat lanem? To by jistě šlo, jenže lano nemáme a nelze jej nikde najít. Nevadí, stačí tyčky postupně dát jednu na druhou (na rozdíl od Sybérie se kombinuje i vně inventáře!) a ono už se to "nějak sváže samo". Tato logika mi osobně hodně vadí.

Kombinace předmětů.

No a jako poslední musím znovu zdůraznit ony dva dříve rozepsané bugy, které hru mohou učinit téměř nedohratelnou.

Grafika

U grafické stránky hry převažují vůči ovládání jen pozitiva. Grafika je dílem opravdových profíků. Pohádkový palác s harémem, pouště a pouštní městečka, hlubinný důl i královská loď - to jsou všechno lokace, na které se fakt pěkně dívá. Ve hře navíc fungují docela pěkně atmosférické efekty (z komínů se kouří, údolí je zahaleno v mlze nebo je pod tíhou deště), stínování a odraz obrazu od vodní hladiny (např. kaluží). Mistrně jsou zvládnuty také veškeré cut-scény i s detailem na lip-sync. 

Stíny a odraz obrazu fungují na jedničku.

Musím také napsat, že ačkoliv jsem někdy měl pocit, že vůči Sybérii měla grafika trošku menší rozlišení (800x600) nebo méně detailů, stejně se mi líbila a navíc podle mě ani nestárne. Schválně si hru porovnejte s takovým Dreamfallem nebo čtvrtým pokračováním Broken Swordu ze stejného roku a určitě mi dáte za pravdu. 

Zvuk

Za zvukovými efekty, hudbou a výběrem dabérů stojí opět Nicholas Varley a Dimitri Bodiansky, kteří se podíleli i na původní Sybérii a snad jen kromě orchestrální dynamické hudby z ní přenesli téměř vše. Dabing se natáčel opět ve studiu KBP-Paris a hlavní hrdinku namluvila Barbara Scaff, která se podílela na vedlejších rolích už v Sybérii 2 (dívčina Malka).

 

Hodnocení

Paradise - to je pastva pro oči i uši. Grafici se vytáhli a vytvořili doslova monstr projekt čítající okolo 300! krásně předrenderovaných pozadí plných roztodivných tvorečků a mechanismů - přesně tak, jak by jeden od Benoita Sokala čekal. Stejně na tom jsou i zvuky, hudba a dabing. Co však zaostává je příběh s hlavní hrdinkou, která je jen prázdnou nádobou pobírající nesmysly okolo bez náznaku vlastního názoru. Závěr hry navíc kazí i neskutečně useklý konec jakoby slibující další, avšak nikdy nevydaný, druhý díl. 

Hru tak nakonec (a bohužel) hodnotím celkově jako průměrnou.

60% 

 

Historické recenze

V mém skromném archivu nenalezeny 

 

Další obrázky ze hry

 

Jedna z prvních herních obrazovek.

Cesta za princem je hlídaná.

Harém

Před palácovými zahradami.

Palácové zahrady

 

Typičtí roztodivní tvorové nesmí chybět.

 

Konečně venku z paláce.

V místním městečku.

Pár lidí ve městě. Na stěně portrét krále?

Havarované letadlo.

Ještě získat povolenku a můžeme jet.

Auto připraveno.

 

Menší havárie.

Cesta džunglí.

Ach, toto se tváří jako zajímavý puzzle - no bohužel zas tak zajímavý není.

Místní misionář pan "Dobréráno"

 

Konec? Kdepak. Stačí najít vor.

Tady to nepůjde.

Vor nalezen. Už to jen opravit.

Vesnička s dolem na smaragdy.

První patro dolu.

Tajná chodba do nižšího patra odhalena a odkryta.

Smaragdové šílenství.

Ti dobří zachráněni, ti špatní pobiti.

Překvapení - Malkia se zná s vůdcem rebelů.

Taková menší lodička krále Rodona.

Horní paluba.

Horní paluba.

Socha krále Rodona v nadživotní velikosti.

Dětský pokojíček.

Rituál za uzdravení černého levharta.

Pravá ruka krále Rodona.

Kdopak se to skrývá za posledními dveřmi ve hře?

Tady půjde do tuhého ...

... se zbraní v ruce.