AdventureGames: září 2024

Žánr: Adventura - cyberpunk, Výrobce: Revolution Software, Distributor: Revolution Software / Microids , Rok vydání: 2020

Info: wikipedie, mobygames, databaze-her, Dostupnost: Steam, GOG, Čeština: Ne

Sepsal: Kamil „DarkMan“ Novák , Hodnocení: 65%

I v dnešním příspěvku nemůžeme začít jinak, než odzadu. Prequel aktuálně "recenzované" hry s názvem Beneath a Steel Sky (v překladu Pod ocelovým nebem) vyšel již v roce 1994 a u kritiků zaznamenal nebývalý úspěch. Cyberpunková atmosféra byla neokoukaná, ovládání bylo svým způsobem "revoluční" a malá firmička, Revolution Software, tak upevnila na trhu s hrami své právoplatné místečko.

Plány na pokračování byly, jenže přišel legendární Broken Sword (BS) a ten do toho hodil na dlouho dobu vidle. V roce 1997 vyšla BS dvojka (2D), v roce 2003 trojka (ve 3D), čtyřka (ve 3D) vyšla v roce 2006 a konečně pátý díl (2.5D) spatříl světlo světa v roce 2013. Firma franšízu dojila (a stále dojí - viz BS1 Reforged a BS 6) jako krávu a nebohý Beneath a Steel Sky tak jednoduše zapadl.

Herní trh je však drsný a jako majitel vývojářského studia prostě musíte přicházet s novými nápady, nebo alespoň, a nyní to neberte vůči hře nějak vyhrazeně, je musíte umět dobře recyklovat. Stalo se tak, že Charles Cecil opět oslovil Dava Gibbonse, grafika původní hry, slovo dalo slovo a rázem se začal rodit námět na pokračování. Jestli je to pokračování dobré nebo špatné, na to se podíváme v dnešním příspěvku.

Úvodní obrazovka hry.

Menší opáčko neuškodí

Výpravná část nového příběhu není složitá. Sami autoři se dokonce nechali slyšet, že ani nepotřebujete hrát první díl a vše se dozvíte z rozhovorů nebo z animací. Já osobně to musím potvrdit - hlavní protagonista utopickým světem prochází tak pomalu a rozhovory jsou tak obsáhlé, že prostě není možné, aby jste přišli byť o jediný detail. I přesto bych chtěl vypsal alespoň pár bodů z j edničky.

V ní jste se poprvé seznámili s Robertem Fosterem (ačkoliv mám pocit, že ať Robert nebo Foster - obě jsou ekvivalentní jména). Robert je australský venkovan, který je neskutečně zkoušen osudem. Jeho otec byl svého času nejlepší vědátor v post-apokalyptickým světě, průkopník umělé inteligence a spojení počítače a lidského mozku (budoucí systém LINC). Smůla jen, že rád experimentoval na vlastní kůži a nabídl svůj mozek k experimentům. Jak už to tak bývá, počítač rostl a člověk slábl. Časem tak bylo nutné najít mladou náhradu, nejlépe stejnou krev.

Robertova matka včas zareagovala a z Union City (megapole v postapokaliptickém světě) i s malým Robertem uprchla. Při útěku však tragicky zahynula a Roberta se ujal místní kmen v australské pustině (známé jako Gap). Robert zdědil talent od otce a časem si sestavil i kamaráda Joeyho - malého sarkastického robůtka.

Jednoho dne se však stalo, že ho LINK v pustině přeci jen vypátral, vyhladil všechny jeho blízké a jeho transportoval zpět do Union City. Štěstí v neštěstí bylo, že transportní vrtulník havaroval, Robert utekl a skrz několik pater Union City hledal nejen cestu ven, ale hlavně také odpověď na to, kdo ve skutečnosti je a proč je tak důležitý (viz předchozí dva odstavce).

Otec umírá Robertovi v náručí.

V samotném závěru hry Robert rozkryl celou pravdu, svého otce však zachránit nedokázal. Měl totiž co dělat, aby ho nepohltil samotný LINK. Od jisté smrti ho zachránil robot Joey, který se obětoval a svým připojením do sítě přemohl původní systém. Jenže Union City se díky diktátorskému vládnutí LINKu nacházelo v extrémní dystopické situaci, kterou nešlo jednoduše vyřešit. Robert tak dozorem nad městem pověřil právě svého přítele s jediným, na první pohled prostým, přáním:

"učiň obyvatele města šťastnými".

A protože se mu veškerá vyspělá doba neskutečně zajídala, rozhodl se z města odejít zpět do pustiny a zkusit opět žít "normální život".

Původní a nový závěr Beneath a Steel Sky.

Návrat do Union City

Příběh současné hry se odehrává přibližně 10 let od událostí původního příběhu. Robert si celou tu dobu žije šťastný život mezi Gaplandery (lidmi z pustiny). Rodinu sice sám nemá, ale zato si mezi lidmi vytvořil velmi silné vazby.

Jednoho dne ho kamarád Max pozve, aby si ještě spolu s jeho synem Milem zašli zarybařit a chytit nějakou tu zmutovanou mřenku. Chvilku to vypadá idylicky, jenže po nějakém čase se z jezera vynoří jakási hrozná kovová obluda v podobě přerostlého psa. Z něho posléze vyskáčou dva androidi, Maxe zrasují do bezvědomí a Mila unesou neznámo kam.

Úvodní dramatická scénka.

Robert se vydává po stopách onoho stroje a těsně předtím, než je nadobro zahalí písek, ocitne se před místem, u kterého si už několikrát říkal, že do něj nikdy nevstoupí - Union City.

Návrat do Union City.

Vítej doma, Grahame Grundy

Těsně před Union City nachází Robert mrtvolu neznámého muže, který je shodou náhod oblečen do podobného oblečení jako ti androidi, kteří Mila unesli. Díky jedné holčině poblíž získá alespoň jeho U-Chip (implantovaný chip, na kterém je kompletní identita) a po dobu téměř celého příběhu se stává Grahamem Grundym.

Protože žádné jiné informace nemá, rozhodne se navštívit domov našeho neznámého. Cestou však dostanete poprvé šanci pokochat se scenériemi města, které se z plně dystopického stalo díky Joeyho dozoru nad městem téměř utopickým. Vypadá to, že všichni mají všeho dost a jsou šťastní. Nebo je to celé naopak?

Uvnitř města.

No ačkoliv by jste se na to mohli zeptat Joeyho, ten je podle všeho pryč a nikdo neví kde. Dozor nad městem předal pěti institucím - Aspiration, Wellbeing, Safety, Plenty a Comfort a vystavěl nový systém, ve kterém jde o sbírání bodíků (tzv. Q-dos) a o nesmyslný šplh po společenském žebříčku. Máte hodně bodů, jdete níž (zde se lidé, kteří žijí níž mají lépe), máte málo bodů, jste v řiti :). Přitom ztratit nějaké body není tak těžké, stačí například nepřijít do práce.

Q-dos level Grahama Grundyho je C+. No nic moc!

Pokud se vrátím k samotnému Grahamu Grundymu, budete se s ním cítit jako v nějaké detektivce (však taky máte vypátrat unesené dítě). Nejprve se musíte vetřít do přízně Grahamovi manželky (což nebude tak těžké, jelikož ho měla těžce u zádele), později najít stopu k jeho kamarádovi Leetovi v nejvyšších patrech nebo to zkusit na tzv. největší kulturní události - Aspiration day. Přeci jen kde jinde se hromadí tolik patolízalů systému než právě tam.

Robert na události roku - Aspiration Day.

V závěru narazíte na menší odbojovou skupinu (jeden člen je poměrně komický), která pátrá po úplně stejných věcech jako vy a společně vypátráte i další unesené děti.

Proč jsou však děti unášeny a k čemu slouží? Kam se poděl Joey? No věřte tomu, že všechno je velmi propletené a jak jsem psal, malé nenápadné přáni "učiň obyvatele města šťastnými" může mít několik interpretací. Dvojnásob to platí u lidí, kteří nejsou nikdy šťastní a u umělé inteligence, která na to přijde až příliš pozdě :-/.

Unesené dědičky

Určitě nebudu prozrazovat více, ale dám vám jednu radu. Připravte si kapesníček. Pár slziček určitě ukápne.

Nudné 8 hodinové adventuření

Výše zmíněný detektivní příběh je fajn a hráče umí udržet u hry po celou dobu - cca 8 - 11 hodin. Na druhou stranu ani o hodinu déle! Zapomeňte na to, že dostanete něco jako v The Longest Journey; znovuhratelnost zde vůbec nehrozí. Problémem totiž je, že všechno je až příliš lineární, průhledný, plochý a jednoduše nudný.

Pokud se koukneme na rozhovory, tak otázky jsou utříděny na levou nebo pravou stranu rolovacího menu. Nalevo jsou nepodstatné věci, vpravo ty podstatné. Jakmile vyčerpáte ty podstatné, tak nezmizí, ale přesunou se na levou stranu a můžete se na ně ptát znovu a znovu a znovu. Pokaždé trošku jinak ale až tak často, že vás to dovádí k šílenství a je to první věc, která hru neuvěřitelně protahuje. Divím se, že to dabéři vůbec museli podstoupit.

Druhou věcí, která mě opět nasrala byly jakési "minihry" v podobě hackování různých přístrojů a přetahování jejich kódů z jednoho do druhého. Začalo to BS3, kterého jsem si překřtil na Sobokan. Přetahování bedniček se dalo přežít u pár situací, ale cpát to skoro do každé obrazovky, to bylo už moc. V BS4 se mi zase zprotivilo používání PDAčka na podobné hackování různých technologických vymožeností, kdy se musel řešit hlavolam jak spojit signál od vysílače do přijímače. No a Beyond a Steel Sky tomu nasadil korunu, kdy dostanete dekodér a kdykoliv nevíte kam dál, musíte zkusit hacknout (chápej přetáhnout nějakou část kódu) daný přístroj, nějakého robota nebo jejich kombinaci.

Ukázka hackování.

V pár situacích bych to dal, ale používat to opět na každém kroku mi už ke konci hry připadalo otravné. Zvláště pak, kdy na jedné části lokace musíte například přilákat droida, uložit do něj část kódu, sledovat jej do druhé části a tam to zase přetáhnout někam jinam.

Přitom se pohybujeme v post-apokalyptické budoucnosti, kde si dokáži představit všemožné adventurní špeky, ale ono nic. Prostě nic. Ani těch předmětů za celou dobu moc neseberete a ještě méně jich použijte. Nejvíce používané jsou snad jakési párky a nejvíce branné zase nějaké plechovky limonády, ač jsem za celou hru nepobral, proč je vůbec sbírám? Co dodat...

Ovládání, grafika a zvuk

Ovládání

Hra je kompletně ve 3D a postava Roberta se ovládá klávesami W-A-S-D, pohled pak pohybem myši (game pad jsem nezkoušel). Vrcholem všeho je běh přidržením klávesy SHIFT. Žádné akční prvky jako plížení, skákání nebo koukání se za roh naštěstí implementovány nebyly. Pathfinding je vyřešen obecně dobře, ale někam se s Robertem prostě nepodíváte (klasicky záchodky v Museu) a někde dokonce můžete uvíznout (v VIP salónku poety Reginalda).

Celkově však Robertovo putování není, jak už jsem několikrát zmínil, vůbec složité. Všechny aktivní místa, osoby nebo předměty jsou automaticky zvýrazněny malou bílou tečkou a Robert k ní vždy začne směřovat svůj pohled. Pokud na onu tečku kliknete, vždy se rozjede roletové meníčko, co s danou věcí lze dělat a pokud s ní lze kombinovat něco ve vašem skromném inventáři.

Klasická bílá tečka s popiskem o co, či o koho se jedná.

Na podivném a nudném adventuření jsem se už myslím dozajista vyřádil. K tomu si ještě musíte přidat fakt, že v roce 2020 prostě není možné vytvořit hru, na které by si hráči lámaly své hlavičky a udíleli negativní recenze. Autoři tak do hry přidali sérii postupně se odkrývajících se nápověd (hintů; klasika už od režisérské verze BS), díky kterým se nedá zaseknout už vůbec.

Dostupné hinty v menu hry.

Grafika

Jak jsem již psal v úvodu, ke spolupráci byl opět přizván Dave Gibbons - zkušený komiksový autor. Neznamená to ale, že všechno kreslil osobně, to ne. Spíše se postaral o naskicování celého příběhu a definování všech postav. Tvrdí se, že většina postav měla kolem 20 iterací, než se celý tým složen právě z Gibbonse, Sucha Singha a Charlese Cecila, shodl na tom, jak mají ve hře vypadat.

Hlavní protagonista Robert Foster.

To stejné platilo i ohledně pozadí a vlastně o celkovém vzhledu hry. Od začátku totiž chtěli vytvořit něco, co tu ještě nebylo - "živý komiks". Z toho důvodu oprášili metodu cel shadingu použitého například u legendární akčňárny XIII, nebo v případě adventur u Poldy 5. Celkový vzhled prošel asi 3 iteracemi než bylo dosaženo kýženého efektu.

Jedna z původních skic a finální dílo.

Musím uznat, že celkový výsledek není vůbec špatný, ale není také bůhví jak oslnivý. Především jsem byl trošku zklamaný z mimiky hlavních postav. Kromě Roberta jsou všichni jako po nějaké nepovedené plastice. Neumí mrkat, neumí se mračit, neumí se ani smát. Bohužel nic. V některých momentech dokonce postavy vypadají jak z nějakého hororu. Normálně bych si toho ani nevšiml, ale pokud Charles Cecil vykřikuje, že se chtěli přiblížit komiksu, pak právě mimika bývá v komixu jedna z nejvíce důležitých. Jsem si také jist, že by engine Unreal 4, na kterém je hra postavena, něco takového určitě zvládl.

Například zde všichni tři mají mluvit k malé 6 leté holčičce. Jejich pohledy jsou však kompletně mimo.

Zvuk

Zvuková stránka hry je něco, co se vám bude líbit. Ačkoliv tyto věci většinou ignoruji, zde jsem se zaposlouchal do krásné orchestrální hudby, která se zaprvé už moc nevidí a zadruhé, která se k některým scénám (pohyb skrz město) dokonale hodila. Stejně na tom byl i dabing, který k postavám jednoznačně pasoval.

Hodnocení

Co si budem. Beyond the Steel Sky není určitě žádná top hra. Námět je sice fajn a takové 2/3 hry umí hráče jednoznačně pohltit. Jenže puzzly se neustále opakují, rozhovory jsou neskutečně nudné a k tomu se na scéně objeví zcela zbytečné postavy u kterých si jen říkáte, jak to ty vývojáře napadlo (Lady Piermont - asi 70 letá, 120 kilová ninja šplhající v největších výškách Union City). Ovládání je navíc přizpůsobeno všemožným konzolím a ... a já si nemohu pomoci, ale to původní adventurní kouzlo z předchozího dílu je pryč.

Více než 65% dát nemohu.

Další obrázky ze hry